O budoucnosti náměstí v Benešově

O budoucnosti náměstí v Benešově

Rád bych dnešní článek věnoval zamyšlení o roli Masarykova náměstí a adekvátnosti zamýšlených řešení pro potřeby současného Benešova. Jako projektant a procesní analytik nechci polemizovat s vítěznou vizí architektů. Splnila to, co po ní bylo žádáno. Nerozporuji ani podmínky profesionálně vedené soutěže; o to více se budu věnovat potenciálním dopadům procesu proměny náměstí, který bude nutně předcházet dosažení nám prezentovaného výsledného stavu.

Před samotným rozborem situace uvádím shrnutí stávajícího stavu věcí skrze doslovnou citaci z článku iMateriály (Business Media):

„V příštích dvou letech by měly přijít na řadu projekční práce a teprve poté stavební úpravy, které si podle odhadu radnice vyžádají 70 až 100 milionů korun. Pokud by se objevily nečekané problémy například ve starých sklepeních, mohla by být konečná cena ještě vyšší. Steinbachová novinářům řekla, že při práci na návrhu vycházeli z dobových fotografií, když hlavní náměstí sloužilo jako místo pro setkávání, obchod a kulturní aktivity. […] Žádný strom by neměl být pokácen, pouze část má být přesazena. Přibudou mimo jiné lavice a stolky, na nichž bude možné hrát šachy a deskové hry.

Soutěž na úpravy Masarykova a Malého náměstí byla vyhlášena letos v únoru. Zapojilo se do ní 14 týmů z ČR, Slovenska, ale například i z Německa. Celkem 56 architektů, urbanistů, inženýrů a dalších profesionálů odvedlo více než 21 000 hodin práce. Městský architekt Michal Schwarz připomněl, že současná podoba náměstí je z poloviny 90. let minulého století, kdy byla oblíbená betonová zámková dlažba. Tento materiál ale není z hlediska kvality i trvanlivosti vyhovující.”

Návrh nového náměstí Nové náměstí; Marcela Steinbachová a Vít Holý, ateliér Skupina

Co tedy stručně v článku zaznělo: Jedná se o kompletní reorganizaci prostoru náměstí navrženou prestižními architekty. Ve vítězném návrhu byl respektován dobový charakter náměstí a mělo by sloužit tradičnímu účelu: jako místo pro setkávání, obchod a kulturní aktivity. Rozmýšlení nové podoby zabralo hodně času a ano, bude to relativně drahá investice srovnatelná s náklady na nové autobusové nádraží. Otázku, kdo to všechno zaplatí ale nyní nechme stranou.

Náměstí je nejen praktický urbanistický prvek; má i svou roli společenskou, symbolickou a kulturní, takže jej nejde nacenit podle tabulek – jako třeba rodinný domek. Stále ale můžeme danou investici vložit do širší perspektivy, porovnat popularitu otevřených prostranství v rámci města a konfrontovat s řešeními jinde realizovanými. Protože občanům lze svobodné shromažďování zakázat, ale nemůžete je do socializace v rámci veřejného prostoru přinutit. Když se jim tam nelíbí, tak tam prostě nechodí.

To, jestli občané Benešova novou podobu náměstí přijmou, lze předem těžko odhadnout. Lidé si ostatně časem zvyknou i na tak bizarní záležitosti, jako je náměstí v Neratovicích, které protíná železniční trať. Měli bychom se ale ptát, nakolik jeho proměna do centra přivede žádoucí skupiny obyvatel – a nakolik poškodí stávající společenské vazby. Kdo jsou tedy dnešní “zákazníci” Masarykova náměstí, koho především si chceme udržet? Rodiny s dětmi, které se v létě rády cachtají ve fontánce? Lid prostý, čekající na vyřízení svého čísla na úřadě? Politiky a aktivisty pro svá shromáždění? Zahrádky restaurací a kaváren? Starší ročníky, kteří sem chodí pozorovat všeobecný cvrkot?

Běžci se sem sjíždějí na závody, farmáři na trhy a hudebníci na koncerty. Někteří z uvedených nepochybně uvítají rozšíření otevřeného prostoru, aby posluchači nešlapali v záhoncích a nezakopávali přes dekorativní prvky. Věřím, že i návštěvníci úřadů si zaslouží reprezentativní čekárnu na čerstvém vzduchu, když už se prostoru uvnitř nedostává. Ale co ostatní? Živnostníci, restauratéři, stánkaři a obyvatelé v přilehlých sídlištích? Budou trpělivě vyčkávat, až náměstí získá novou podobu, nebo se raději přesunou do nové obchodní zóny vznikající na Červených vršcích, kde bude stání zdarma po ruce, zábava, obchody i restaurace na dosah ruky?

Zákaz parkování veřejnosti

Město balancuje na hraně schizofrenie, pokud na jedné straně vytlačuje auta z Masarykova náměstí do placených zón, načež se podivuje, že lidé proměňují “buzerplac” Pražských kasáren na “tankodrom”. Tuto plochu následně (ač je veřejným prostranstvím v majetku města!) označí jako neveřejnou a opět se diví, že lidé raději volí nohama (respektive koly) a Greenpark zeje prázdnotou, zatímco o sto metrů dále se zákazníci střídají ve stání načerno u Billy v tichém konsenzu korporátu s městskou policií. Jsou potřeba další důkazy toho, že plánování shora nefunguje?

Není to samozřejmě jen vina stávajícího vedení; například využití Pražských kasáren blokuje stát i někteří politici, kterým není zatěžko zaměňovat řešení tíživé bytové situace mladých rodin za boj s virtuálními uprchlíky. Jestli ale chceme někam společně dojít, měli bychom si ve všeobecné shodě říct, kterým směrem se vydáme. Zároveň ale vyjít stejnou nohou a ze stejné startovní pozice, kdy budeme respektovat výchozí, přirozený stav věcí. Omezené veřejné prostředky lze vynakládat účelně a systematicky – a nedělat deset dalších věcí, než jednu dokončíme a vyhodnotíme. Pokud nahlédnete do vizionářského dokumentu předchozího vedení Benešov v budoucnosti z roku 2014, můžete porovnat tehdejší očekávání a dnešní realitu. Můj osobní názor je, že je jedno, kdo stojí u kormidla, pokud ale chceme někam společně doplout, je proti meritu věci s ním zběsile kroutit sem a tam.

Co tedy závěrem navrhuji udělat s Masarykovým náměstím? To, co bylo navrženo – ale ne dnes, ani zítra. V jeden čas vršíme na hromadu rozpracované plány rekonstrukce ulic, autobusového nádraží, stavbu sportoviště, městského okruhu, Červených vršků, spojení na Konopiště a k tomu ještě nad hlavou visí nedořečené otázky Táborských kasáren, Pražských kasáren nebo Kavčína; radikální proměna Masarykova náměstí je něco, co by mělo být až reakcí na potřeby obyvatel nové podoby města. Zatím máme čas zamyslet se nad tím, jestli by pro začátek nestačily jednoduché úpravy prostoru: například dětem bezpečnější fontána s brouzdalištěm a dřevěná konstrukce či zastřešení jako prostor pro odpočinek, tak jak je tomu například v Novém Jičíně. Méně je někdy více.

Tržnice a parkoviště v Novém Jičíně

Tržnice a parkoviště v Novém Jičíně. Zdroj: Archiweb/Autor stavby: P.P. Architects s.r.o./Autor fotografie: Ota Nepilý.

Jiří Burian, 28 let ve funkci starosty Sedlčan na Příbramsku:

„Prosazoval jsem, aby nejdříve byly tepny a žíly města, tedy technické věci, a pak udělejme tu tvář. Až když bylo toto hotové, vrhli jsme se na rekonstrukci náměstí.”

Další čtení:

Sdílení je aktem lásky

Navrhni úpravu