Veronika Hažlinská je pirátská kandidátka do letošních voleb do Poslanecké sněmovny z 27. místa. Je jí 25 let a v současné době je na rodičovské dovolené. Na 1. LF v Praze vystudovala Obor porodní asistence. Má zkušenosti z porodních sálů i jako komunitní porodní asistentka. Porodnictví je pro ni povoláním i životním posláním, proto také založila občasnou iniciativu Chci svoji porodní asistentku, která se snaží zlepšit dostupnost péče porodní asistentky všem ženám.
Co tě motivovalo kandidovat v letošních volbách do poslanecké sněmovny?
> Chtěla bych přinést změny do zdravotnictví a především do porodnictví u nás. Moc ráda bych totiž měla možnost vykonávat svoje povolání dle nejnovějších dostupných poznatků, aniž bych musela odcestovat pracovat do zahraničí. A ještě větší potřebu změn cítím poté, co jsem si naším systémem porodnictví prošla sama jako těhotná, rodička a nedělka.
Jaká témata bys jako poslankyně prosazovala?
> Porod s respektem a úctou, rovné šance pro ženy a muže, přesun dětí z ústavní do domácí péče a jiné.
Jaké je tvoje životní motto nebo oblíbený citát?
> Já se hrozně nerada schovávám za citáty nebo jsem možná ještě nenašla ten pravý. Ale pokud mám jmenovat jeden, tak mi přijde docela pravdivé tvrzení, že "na světě neexistuje pitomost, kterou by člověk nedokázal".
Které body z koaličního programu ti jsou nejbližší?
> Velmi vítám body jako je "Duševní zdraví jako priorita" – preventivní péče o psychickou pohodu je velmi důležitá a ve společnosti je to téma stále stigmatizované. Musíme tedy toto téma aktivně řešit a podporovat. Další bod, který je pro mě velmi důležitý jako pro občana i zdravotníka je "Propojení dat v zájmu zdravotníků i pacientů" – ve zdravotnictví je neuvěřitelné množství naprosto zbytečné administrativy, která nejen že bere kapacitu zdravotníkům, kteří pak nemají možnost tento čas strávit s pacienty, ale neustále přepisy a přenosy dat zvyšují chybovost – něco se ztratí při zápise, něco pacient sám zapomene... A pak bych ještě chtěla zmínit bod "Důstojná domácí a komunitní péče" – v komunitě cítím malou systémovou podporu, a to nejen v porodnictví. Měli bychom se snažit o to, aby byla domácí péče dostupná podle přání lidí.
Jak vnímáš kvalitu českého porodnictví?
> Ono je nejprve potřeba si říci, podle čeho tu péči a porodnictví vlastně chceme hodnotit. Pokud se zaměříme na statistická data, která se považují, za hlavní ukazatele v porodnictví, jako je třeba perinatální a novorozenecká úmrtnost, tak jsme na tom opravdu skvěle. Máme zde dobře dostupnou a z velké části hrazenou předporodní péči, díky které dochází k časnému záchytu různých onemocnění nebo vývojových vad. Také máme dobře nastavený systém péče o riziková těhotenství a máme diferencovanou péči o novorozence do třech stupňů podle úrovně péče, s tím, že perinatologická centra máme po celé republice a dobře dostupná. Takže v těchto ohledech vidím naši péči opravdu jako špičkovou.
Co se na něm dá zlepšit?
> Kde vnímám, že máme velké rezervy, je nastavení péče o ženu s nízkorizikovým těhotenstvím, tedy o tu, která nemá žádné problémy a předpokládá se, že miminko bude zdravé. Pro tyto ženy mi zde chybí možnost péče porodní asistentky v těhotenství a po porodu. Chybí mi zde porodní centra a porodní domy, kde by na porod nebylo primárně pohlíženo jako na vysoce rizikovou událost, která vyžaduje medikalizaci a spoustu zásahů. A také mi u nás vadí kriminalizace domácích porodů, resp. kriminalizace porodních asistentek, které k domácím porodům chodí. Neasistovaný domácí porod je totiž mnohem víc rizikový než takový, u kterého asistuje vystudovaný zdravotník.
Proč chtějí české ženy rodit doma?
> Doma u nás podle odhadů rodí 0,5-1 % žen. Z výzkumů se ukazuje, že velká část z nich doma rodí, protože jim nevyhovuje systém péče, tak jak je u nás nastavený. Bojí se separace od svého dítěte, bojí se mnohdy zbytečných a poškozujících praktik jako je třeba nástřih hráze nebo Kristellerova exprese (skákání na břicho). Některé ženy mají tyto obavy pouze zprostředkované z vyprávění, ale u spousty z nich jsou to třeba strachy a obavy, které vznikly u předchozích porodů. A tyto ženy se třeba ani doma nemusí cítit úplně bezpečně, ale pořád je to pro ně lepší varianta, než aby šly do porodnice, které se vyloženě děsí a vnímají ji ještě jako méně bezpečnou.
Jak na tento problém nahlížíš?
> Tenhle pocit rozhodně není dobré bagatelizovat. Na toto téma jsem psala i bakalářskou práci a ono je to opravdu tak jednoduché – tam, kde se žena necítí bezpečně, neporodí. Sice jsme se v evoluci od zvířat hodně posunuli, ale porod je hormonálně řízený proces a hormony jen tak neošálíte. A většinou když se o to pokusíte, je to docela boj. No a pak jsou tady ještě ty ženy, které třeba nevnímají porodnici jako nebezpečné prostředí, ale doma se cítí dobře a bezpečně, a prostě doma rodit chtějí. A tyto ženy doma rodit budou nezávisle na tom, jak to bude nebo nebude v porodnici fungovat.
Lze tento trend zvrátit pomocí legislativy?
> Pokud přineseme legislativní změny, pokud změníme prostředí v porodnicích a změníme chování a celkově přístup personálu k porodům a rodícím ženám, tak určitě bude nemálo žen, které pak do porodnice půjdou rodit a budou z toho mít dobrý pocit. A ono už pak tolik nezáleží na tom, jestli se to zařízení bude jmenovat porodnice, porodní dům nebo porodní centrum. Důležité je, aby tam byly ženy respektovány, aby měly možnost mít s sebou své blízké osoby, aby byly podporované v kontaktu se svým dítětem, aby personál pečoval o ženu jednotně a podle nejnovějších dostupných poznatků. No a v neposlední řadě, pokud chceme zvýšit bezpečnost pro rodící ženu a její dítě/děti, tak nesmíme kriminalizovat domácí porody. Ženy doma vždy rodily a rodit budou, to se nezmění. Změnit můžeme jen způsob, jakým k nim přistupujeme, jestli jim umožníme asistenci kvalifikovaným zdravotníkem (porodní asistentkou) a jestli jim dáme pocit, že jsou pro ně dveře porodnic otevřené, pokud budou jejich péči potřebovat.
Jaké kroky musí přijít, aby došlo ke stabilizaci českého zdravotnictví s ohledem na personál?
> Je všeobecně známo, že je nedostatek zdravotníků, kteří jsou často přetížení. Problém je i s nedostatkem zubařů a praktiků, kteří jsou často v předdůchodovém věku, týká se to zejména příhraničí. Tohle asi není problém, který dokážeme vyřešit instantně, bohužel. Tady měly být nějaké kroky a opatření zahájeny už dávno. Nyní je potřeba hlavně zastavit odchod lidí, kteří v nemocnicích v současnosti pracují. Ti často končí kvůli přepracování, vyhoření nebo nedostatečnému ohodnocení. Nemocnice musí snížit přesčasy, tedy najmout nové zaměstnance. Je potřeba vyrovnat nerovnosti v odměňování zaměstnanců napříč zařízeními. Stabilizaci by pak mohla pomoci i podpora domácí a komunitní péče, čímž by se ulevilo zdravotnickým zařízením.