Adéla Šípová - advokátka, matka pěti dětí a nadšená cyklistka, a Nina Špitálníková - česká koreanistka, odbornice na Korejskou lidově demokratickou republiku, spisovatelka a aktivistka za ženská práva. Dvě političky, příznivkyně Pirátů, které spojuje nejen Kladensko. Nina kandidovala v roce 2019 do Evropského parlamentu, Adélu nyní čekají v roce 2020 volby do Senátu. V rozhovoru kromě osobního života obě popisují, jaké to je, když se stanete díky kampani veřejně známou osobou, nebo proč je pro ně významná problematika matek samoživitelek ve společnosti.

Jaký je tvůj vztah ke Kladnu a okolí?

Nina: Buďte zdrávi. Kladno mám hodně spojené s dětstvím. Vyrůstala jsem tam, chodila do školky, školy, gymnázia a zažívala tam první lásky i první zklamání. Po maturitě jsem se ale rozhodla, že objevím svět. Přestěhovala jsem se do Prahy, studovala v jihokorejském Soulu, v Pchjongjangu či ve Vídni. Do Kladna se ale pořád vracím, a to i v momentech, které jsou v životě nejzásadnější. Na Kladně přišel na svět můj syn Malcolm.

Adéla: Na Kladensku bydlím zhruba od osmi let. Do čtvrté třídy jsme bydleli v Praze, pak jsem strávila nějaký čas u tety v Austrálii, zatímco mí rodiče rekonstruovali statek v Dolanech u Kladna, navštěvovala jsem kladenské školy a gymnázium. Nyní bydlím v Doksích. Mám ráda Kladno, i když mnoho věcí bych zde chtěla změnit. Nesmírně mě ale fascinuje industriální minulost města. Na svých setkáních s lidmi často narážím na pamětníky z dolů, poldovky a z ostatních kladenských průmyslových provozů. Zejména u horníků na mě působí jejich hrdost na nebezpečnou práci, kterou dělali, a jak popisují přátelství mezi sebou, kdy se na sebe museli vzájemně spoléhat. Moc ráda také chodím do starých industriálních objektů. Představuji si tu těžkou práci, která se tam prováděla. Samozřejmě je to doba minulá, ale neměla by zůstat zapomenuta. Paměť se totiž ztrácí velmi rychle a je to škoda. Jsem ale přesvědčená, že Kladno má co nabídnout. Čím dříve si to lidé uvědomí, tím více se toho podaří zachovat.

Proč a jak sis vybrala svůj studijní obor? Baví tě tvá práce?

Nina:

Od malička jsem milovala Dálný východ, ale spíše Japonsko. Když jsem dospěla k rozhodnutí, že je načase studovat vysokou školu, volba byla jasná - japanologie. Ale nakonec jsem podala přihlášku i na koreanistiku, byla přijata a tuto část Země si v něčem zamilovala. Navíc mám to štěstí, že si pořád uchovávám svůj obor jako koníček. Severokorejský výzkum si dělám tak nějak po svém, bez různých ultimát. Každý den se ve mně mísí kultura, jelikož pracuji v pražském multikulturním centru Cross, a dělám výzkum spojený s Korejskou lidově demokratickou republikou. Tento balanc mě naplňuje a dělá šťastnou.

Adéla:

Od dětství mám poměrně výrazného kritického ducha. Pamatuji si, že mi australská teta říkala “Opoziční sílo”. Tento kritický duch a potom poměrně dost silná touha po obecné spravedlnosti mě dovedly k tomu, že jsem začala studovat práva. Jsem celoživotní idealistka a jsem ráda, že mě to neopouští, i když mi v září bude už čtyřicet. Boj za ideály se nesmí nikdy vzdát. A já mám radost, když můžu někomu pomoct se zorientovat v jeho potížích, když můžeme spolu najít řešení. Nešla jsem na práva kvůli tomu, že je to prestižní povolání. Vlastně jsem původně chtěla studovat žurnalistiku, ale tam jsem se nedostala. Tak jsem zkusila práva a to mi vyšlo.

Jak jde skloubit tvůj profesní a rodinný život?

Nina:

Na tu otázku asi neumím odpovědět nějak obecně. Měla jsem to štěstí, že povaha mé práce a hlavně povaha mého syna mi dovolovala současně být mámou, pracovat a rozvíjet se. Už od narození jsem brala svého syna jako parťáka a tak k němu i přistupovala. Nemyslím si, že nám děti patří. Věřím, že úkolem rodiče je dítě správně nasměrovat. Pak už je tu každý sám za sebe. Takže po jeho narození jsem se rozhodla, že mu ukážu svět. Toulali jsme se spolu po buddhistických chrámech v Koreji a v Číně, Vánoce strávili v antropologickém muzeu v Mexiku, na thajské pláži potkal svou první lásku, v Dubaji tu další. Kráčíme životem spolu a jde to. Jsem za to velmi vděčná, jelikož jsem se bála, že to nepůjde.

Adéla:

V našich podmínkách to jde docela těžce. Mám pět dětí. Když byly malé, studovala jsem. Když jsem je chtěla dát do školky, musela jsem ji založit. Podařilo se mi to nějak dát dohromady jednak díky mé vytrvalosti, ale také díky široké rodině a stejnou měrou díky velkému množství přátel. Mám trochu buldočí povahu, která mě zpravidla k cíli dovede, pokud si cestou neuvědomím, že jdu špatně (i to se mi stalo). Často jsem pak až překvapená, co všechno se mi v životě povedlo. Umím dobře skloubit mnoho věcí. Umím šetřit s časem. Nejezdím autem, pokud můžu jet vlakem a pracovat. Učím své děti přebírat odpovědnost a být samostatné. Čím dříve je naučím zastat domácí práce, tím lépe pro ně. Jsou tak i svobodnější a nezávislejší. Takto mě vychovávali mí rodiče a já jsem jim za to vděčná, i když už tu ani jeden z nich není.

Nino, věnuješ se problematice matek samoživitelek, co tě k tomu dovedlo? Adélo, jaký je tvůj názor na stejnou věc, měl by stát tuto skupinu více podporovat? Jak?

Nina: Co mě k tomu dovedlo? Asi život. Ze dne na den jsem se stala samoživitelkou. Dokonce ještě v těhotenství. Otec mého syna si to zkrátka rozmyslel a já, i když jsem v té době nebyla přesvědčená, že jsem připravená a chci dítě, jsem morálně cítila, že potrat by nebyl v tento moment správné řešení. Už během těhotenství jsem se ale setkávala s dost negativními reakcemi na fakt, že budu samoživitelka. “Může si za to holka sama, neměla s ním spát. Co čekala.” Stigmatizace, strašení, urážení. Vůbec jsem to nechápala. Po porodu se to ještě zhoršilo. Překvapilo mě, že v moderní společnosti není ještě vnímáno rodičovství rovnoprávně. Máma i táta mají přece stejnou zodpovědnost, proč tedy většinou leží všechna na bedrech mámy? Proč jsou alimenty nastaveny tak, že nemohou pokrýt ani 50 % reálných nákladů dítěte? Těch otázek jsem si začala klást čím dál tím více a to byl i první impulz, kdy jsem se rozhodla vstoupit jednou nohou do politiky. Je potřeba toto změnit, či se aspoň o to pokusit.

Adéla:

Nejsem samoživitelkou, ale vím velmi dobře, jak je to těžké. Jako advokátka a zejména pak v bezplatné právní poradně, kterou jsem otevřela v Kladenském pirátském centru, jsem se setkala s opravdu velkým počtem žen, které jsou na to samy, nebo mají jen mizernou podporu od otců svých dětí. Těm také rozvážím potravinovou pomoc. A netýká se to jen žen ze sociálně znevýhodněných skupin, byť jsou zasaženy více a častěji. Jsou to příběhy mladých žen, které mají malé děti, díky mateřství mají nejen nižší příjmy, ale navíc mají i výrazně horší možnost získat práci, aby tak vyřešily své nízké příjmy. Na jedné straně jsou muži, kteří z partnerství snadno odejdou a nemají kvůli otcovství stejné potíže najít práci jako matky, a na druhé straně jsou ženy, které žádají výživné ve výši, která nedosáhne ani poloviny toho, co samy při nižším příjmu na dítě vynakládají. A pak jsou to právě tyto matky, které mají ještě vymyslet a zařídit, do které školky dítě umístit, když se chtějí vrátit do práce. Je to obrovská nespravedlnost, kterou některé ženy pokorně přijímají, ale já se s ní nemůžu smířit. Stát nesmí přehlížet tuto situaci, musí budovat školská zařízení pro děti, musí být nápomocný ohroženým skupinám. Bohužel se ale děje opak. Proto jsem proti vládnímu návrhu na to, aby se rušily dětské skupiny, ze kterých se mají stát jesle. Je to zase další klacek hozený rodičům pod nohy. Jak dlouho ještě budeme muset řešit jednotlivé případy chudých žen pomocí dobrovolníků v neziskovém sektoru? Těm se totiž podaří tu a tam někde pomoct, ale nedokáží to všude. Je ostudné, že třicet let po revoluci vozím potravinovou pomoc matkám s malými dětmi do ubytoven pro dělníky. A pro ty, kteří to nevědí, kladenské ubytovny nejsou jen přechodným řešením bydlení. Na Kladně jsou ubytovny výnosný byznys (ano, některé patří i místním advokátům) a lidé v nich bydlí léta. Jde o ostudný obchod s chudobou. Nesmířím se s tím, že tam vyrůstají malé děti, naše budoucnost.

Jaký je tvůj názor na postavení žen ve společnosti? Dosáhli jsme již rovnoprávného stavu?

Nina:

Určitě naše společnost v tomto ušla dlouho cestu, ale k dosažení úplně rovnoprávnosti to máme ještě daleko.

Adéla:

Trochu jsem na to odpověděla v předchozím bodě. Jsme na tom špatně. O rovnoprávnosti je třeba mluvit více a já vlastně s touto myšlenkou vstoupila do kampaně. I když máme rovnost zaručenou v ústavě, cesta k ní bude ještě dlouhá. Nerovnost se projevuje jak v postoji k tomu, kdo má vlastně vychovávat a pečovat o děti, s kým z rodičů komunikuje paní učitelka a kdo píše s dětmi domácí úkoly, kdo doma obstarává všechno ohledně domácnosti, kdo obsadí vedoucí funkce a jakou odměnu dostane žena za stejnou práci, jakou dělá její kolega muž. Všechny tyto aspekty jsem si zažila na vlastní kůži, pozoruji i to, že je ženy často akceptují jako samozřejmé. Máme zbytečné bariéry v hlavách, a ty se pak zhmotňují. Znám tolik schopných žen, které by měly být ve vrcholných pozicích, ale zůstaly v základním táboře. A znám zástupy mužů ve vrcholných pozicích, u kterých nechápu, který šerpa je tam donesl. A já sama ten nepoměr vidím. Mám čtyři dcery. Přeji si, aby mohly uplatnit své schopnosti stejně dobře, jako kdyby byly muži. A svému synovi přeji, aby byl feministou, protože bude-li mít partnerku, snadněji spolu utvoří skutečně šťastné partnerství.

Nino, kandidovala jsi loni v eurovolbách. Jak jsi kampaň prožívala? Adélo, jak to prožíváš ty nyní?

Nina:

Během mé kandidatury do Evropského parlamentu se ve mně střídalo několik pocitů. Na jedné straně to byla vděčnost, že člověk je obklopen tak skvělými spolu-piráty a s nimi může bojovat za férový svět. Radost z toho, kolik skvělých a nápomocných lidí během kampaně potkal, ale i tíha zodpovědnosti za každého, kdo mi/nám věřil. Druhá strana nebyla tak pozitivní. Nebyla jsem ve veřejném prostoru nová, takže jsem věděla, co to přináší. Byla jsem připravená na hejty na mou osobu, nebyla jsem ale připravená na rasistické narážky na mého syna. S tím jsem se nemohla smířit, jelikož v té době měl něco málo po druhých narozeninách a nemohl se bránit.

Adéla:

Vděčnost za spolupráci pirátským dobrovolníkům pociťuji stejně jako Nina. Líbí se mi, že jde o vtipnou stranu plnou velmi bystrých lidí. Moc mě to baví. Život musí být protkán radostí, jinak to není k žití. Co mě ale vysiluje, je boj se lží a zlými úmysly zvenčí. Boj proti hoaxům je nekonečný a ne vždy úspěšný. Stýkám se se seniory, také jim vozím potravinovou pomoc. A když si s nimi povídám, nestačím se divit, jakou představu o Pirátech mají. Prý jim někdo píše, že je chceme zbavit volebního práva. Že jim chceme brát řidičáky. A když se ptáte, kde to četli, tak vám řeknou, že na internetu, bez uvedení přesné stránky. Je těžké tyto záměrně šířené lži vymýtit. Nemůžu mluvit se všemi seniory v obvodu, nezvládnu se setkat osobně s každým. Pravda a láska ale vždy zvítězí nad lží a nenávistí. Učí nás to přece pohádky a tomu věřím i já.