Poučení z krizového vývoje roku 2020

Poučení z krizového vývoje roku 2020

V současném stavu, kdy vlak ekonomiky vykolejila pandemie, není racionální vracet se do stavu před krizí. Naopak, krize je příležitost vyjít ze stavu nula a vydat se novým směrem – ostatně, o moc hůř už ekonomicky být nemůže, ekologicky ale ano.

Současný vývoj ve světě dává vědět, že v blízké budoucnosti budou soupeřit dva modely společnosti:

  • shora řízený, ve formě hierarchické pyramidy, kde jsou zachovány tradiční sociální struktury. V byrokracii dochází k technologickému “faceliftu”, kterým elity získávají účinné nástroje kontroly širokých vrstev obyvatel. Nové technologie jsou weaponizovány, využívány k udržení neprostupnosti kast a direktivnímu směrování. Lidé jsou v tomto modelu ořezáni do úhledné jednotnosti a poníženi na hejno rybek vlnících se v temných hlubinách za neviditelnými vůdci.

  • decentralizovaný, řízený úkolovými týmy, kde vláda nevládne, ale koordinuje – zastřešuje občanskou společnost, která podle potřeby organizuje sama sebe. Impulzy vycházejí z první linie kontaktu s novými podněty od důvěrníků, trustees: tedy lidí, kteří umí kriticky třídit informace a srozumitelně formulovat potřeby. Řízení je konsenzuální, vrstvy volně prostupné; úspěšní integrátoři se přesouvají do centra dění, rejpalové jsou vytlačeni na okraj.

Kterou cestou se máme vydat?

Druhý popsaný model je zřetelně lidštější a v perspektivě nevypočitatelné budoucnosti i jediný udržitelný. Co pro jeho dosažení musíme udělat? V praktické rovině je v České republice potřeba dotáhnout, stabilizovat a kodifikovat, co spustila pandemie:

  • Plynulé předávání informací mezi všemi složkami společnosti a státu. Co není tajné, má být veřejné a přístupné konstruktivní kritice. Není zločinem chybovat; fatální problém je chyby opakovat, protože se o předchozích selhání nikdo nedozvěděl – Černobyl je pomníkem tohoto přístupu.

  • S tím souvisí zlevnění a usnadnění přenosu informací: tedy digitalizace všech procesů rozhodování, ruku v ruce se zabezpečením, ať už nemocnic nebo jaderných elektráren.

  • Integrace alternativních a distančních forem výuky ve školství, které umožňují spojité celoživotní vzdělávání – kdykoliv, kdekoliv a kohokoliv. Výuka formou TV pořadů, školení přes Skype nebo rozvoj osobnosti skrze hry v roli (LARPy), každému podle jeho potřeb. Odstraňme toxický pohled na školy jako továrny na budoucí zaměstnance a hodiny života, které je potřeba nepodmíněně odsedět.

  • Definitivní přijetí pružné pracovní doby a práce z domova za plnohodnotnou formu zaměstnání. Pracovní vzorec 8-16/5+2 je cyklický fetiš, který nám působí trvalé zácpy a plýtvání časem v kolonách.

  • Crowdsourcing a decentralizace komunitních služeb. Občané, my jsme ti, kteří mají srdce a mohou se účinně starat se o své blízké; stát je amorální systémový útvar, který může být dobrým ručitelem, ale je špatným hybatelem. Pro systém vždy bude mrtvý důchodce nejdřív úsporou, pak člověkem.

Překážky a výzvy

Čemu je potřeba aktivně a trvale vzdorovat, je snaha rozdělovat společnost do menších, izolovaných skupin. Ať už se jedná o iniciativu konkurenčních společenských útvarů, vedených post-sovětským retro steskem po černobílém světě, nebo prostá lidská animozita – fragmentovaná společnost plná bublin je slabá společnost, kterou lze postupně ohlodat na kost a rozemlít na prach.

V přebujelé byrokracii je potřeba udělat krok stranou a celý spletenec navzájem se podporujících nařízení a formulářů bez sentimentu nahradit štíhlou verzí. Donekonečna hlásit systémovou revoluci malými kroky v mezích zákona a narážet na fakt, že úředník sám sobě nikdy padáka nedá – to je “samosereforma”, noční můra narážející do lampy. Naopak: z chaosu je potřeba vytěžit příležitost pro koncepční evoluci; z úřednické housenky na motýla. Můžeme si jen povzdechnout, že jsme tu transformaci měli bezbolestně provést v době mizivé nezaměstnanosti, jenže kdo by vstával v neděli na první zazvonění budíku…

Od filozofie ke konkrétním činům

Imperativem udržitelnosti se musí stát “energická lenost” (aktivně prosazovaný úsporný pohyb), propojující dvě zdánlivě neslučitelné ambice – dosáhnout velkých vizí s co nejmenším úsilím. Přeloženo do praktických každodenností: je potřeba obnovit důvěru v hromadnou dopravu, která je energeticky řádově efektivnější než individuální automobilová doprava. Auto s motorem 100 kW vozí 1,6 člověka tam, kde příměstský vlak o 2000 kW uveze 1000 lidí… nemusíte být Einstein, abyste vsadili na vítěze. Jednou z možností, jak toho dosáhnout je opět bojovat proti ustrnutí v modelech uvažování “buď-nebo”: podpořit spojitou škálu decentralizovaných, přechodových forem: kolektivní taxi, minibusy, bez potřeby koncese na veřejnou dopravu. Tak, aby i obyvatelé řídké satelitní zástavby nemuseli spoléhat jen na vlastní osobní vozidlo. To samé se týká dopravy bezmotorové, kde vydáváme energii obnovitelnou, byť vypocenou.

Smrštění ekonomiky po úderu na solar je třeba vzdorovat expanzí v oblasti infrastruktury. Jsou to právě nákladné projekty jako západovýchodní osa vysokorychlostní tratě Drážďany-Praha-Brno a severojižní osa Varšava-Ostrava-Brno-Vídeň, které mohou obnovit všeobecnou důvěru v budoucnost. Pouhá “hladová zeď” samoúčelných projektů jako jsou přehrady na vysychajících říčkách by nezvládla rozhýbat velký počet stavebních a technologických firem a zajistit rychlý restart exportní ekonomiky. V tomto případě účel světí prostředky: nelze v každém oboru čekat, až si vyvineme vlastní, českou cestu. Pro zachování naší pozice ve světě si musíme vzpomenout na to, jak se asijské země staly tygry – v prvém řadě spolknout odbornou, cechovní hrdost a zapojit zahraniční firmy, od kterých plynule vstřebáme know-how a vystavíme na jeho základech vlastní, originální ideovou nástavbu.

Výš a dál, až ke hvězdám

Rouškový boom ukazuje, že v globalizovaném světě může o vítězi rozhodnout jeho schopnost rychlé reakce na změnu potřeb trhu a rychlé saturace potřeb před tím, než se vzpamatuje konkurence. V dnešních těžkých dnech máme jako relativně malý stát v ruce “esa” v podobě nanotechnologií a 3D tisku. Neměli bychom ale zaspat nástup dalších vln změn, které ještě před pár lety zněly vzdáleně a fantasticky; ať už je to nová (auto)mobilita a energetika – kde je klíčem schopnost udržet co největší balík energie v nejmenším objemu, nebo kosmický výzkum, kolonizace Měsíce, Marsu a související hon za stále vzácnějšími kovy.

Celou úvahu bych rád uzavřel poselstvím. Civis romanus sum. Jsem římský občan. Tato věta po staletí ztělesňovala hrdost lidí ve starověkém světě na příslušnost k civilizaci, která se oblékala do srandovních prostěradel, ale také vynalezla beton, akvadukty a sjednotila Evropu. I my jsme dědicové této myšlenky, sjednocené Evropy bez hranic, schopné velkých věcí. Kolik z nás umí vyslovit 我是中国公民。? Nenechme si toto dědictví vzít.

Sdílení je aktem lásky

Další podobné články

CHCI VĚDĚT VÍCE