Být rodičem vyžaduje velmi různorodé schopnosti i pořádnou dávku flexibility, co však je zásadní asi pro všechny, je time-management. Celkem jsem si myslela, že při práci na plný úvazek s dvěma dětmi (1. a 5. třída) a večerním dálkovým studiem vysoké školy, mám schopnost zorganizovat si věci celkem zmáknutou. Jsem zvyklá pracovat v režimu, kdy mám práci v noci a o víkendech. Pár let v divadle a muzeu mě naučilo, že práce se nedá časově omezit. Neznám ten režim „teď mám padla a je klid“, protože jedna povinnost střídá druhou. Ale to, co se na rodiče navalilo nyní, je opravdová výzva.
Na úvod dodám, že po jarních prázdninách je manžel v preventivní karanténě nařízené zaměstnavatelem. Nicméně i přes tento fakt pracuje z domova, stejně jako já. Pravdou je, že sice vstáváme s dětmi později a odpadají nám různé přesuny do školy a práce, ale že bychom pociťovali přebytek volného času, se kterým si nevíme rady, to se rozhodně říct nedá.
Dopoledne jsou vždy nejtěžší. Snažíme se držet režim, který dětem vyhovuje, a to sice, že výuka probíhá dopoledne. Každé pondělí dostaneme pro oba školáky rozsáhlý seznam toho, co je třeba splnit. V případě páťáka mám pocit, že jde o pomstu paní učitelky, která tvrdí, že v 5.B jsou samé hloupé děti a ona nám to tímto chce dokázat. Jenže dopoledne nám také přichází nejvíce pracovních úkolů. V prvních dnech v režimu „univerzálního rodiče“ jsem se ještě bláhově domnívala, že dopoledne se zvládne i uvařit oběd. Jenže se opakoval stále stejný scénář: od plotny ke sčítání zlomků, zpět k plotně, předstírání trpělivého naslouchání četby ze slabikáře, rychlý výpad opět k plotně, do toho 2x kontrola shody přísudku s podmětem, opět k plotně a v průběhu toho všeho probíhá vyřizování pracovních telefonátů. Po celou tu dobu manžel řeší neodkladné pracovní záležitosti a jídlo se pomalu připaluje, stejně tak napětí v domácnosti stoupá.
Po třech dnech jsem přesunula přípravu jídla na druhý den na večerní hodiny, během čehož dumám nad tím, jak naučit správně prvňáka sčítat přes desítku, když si stále pomáhá počítáním na prstech. Nerada bych metodiku pojala špatně, vždyť přece sčítání je něco, co bude potřebovat celý život. Nakonec si říkám, že když to nepůjde, tak sundáme ponožky a použijeme prsty na nohou. Snad otevřou školu dřív, než se dostaneme ke sčítání přes dvacítku. Nad učivem pro páté třídy jednoduše nedumám, s tím mi pomáhá Google. Je zajímavé, jaké množství učiva člověk potřeboval jenom na základní škole a nikdy potom už mu to k ničemu nebylo. Škola se od dob mého mládí moc nezměnila, ale to je téma na jiný článek.
Někdy se nám podaří zvládnout učivo již za dopoledne, někdy se pokračuje i odpoledne a není výjimkou, že končíme kolem druhé hodiny. Páťák se začíná těšit do školy, protože dle jeho slov ve škole toho neproberou tolik, jako toho dělá doma, což v rodičích vzbuzuje jisté pochybnosti o smyslu školní docházky. Kolem druhé, třetí hodiny je reálně prostor věnovat se práci. To vzápětí střídá příprava večeře a chystání jídla na druhý den.
Při sledování toho množství, které dvě prvostupňové děti spořádají, se uklidňuju tím, že kdo má chuť k jídlu, má chuť i k životu. Okolo půl deváté po půl litru Yerba maté doufám, že dneska bude ten den, kdy významně pohnu s diplomovou prací, kterou mám za měsíc odevzdat – Analýza kultury ve Středočeském kraji. Po třech hodinách a jednom odstavci se smiřuji s tím, že dneska to ten den nebude, tak třeba zítra…
Chci tímto článkem podpořit všechny rodiče, kteří se ze dne na den stali najednou pedagogy, kuchaři a vychovateli. Vám nikdo neděkuje, nikdo se vám neklaní, ale ani bez vás by to nešlo. Díky!