Kandidátka do Senátu a středoškolská učitelka Simona Luftová se narodila v Příbrami. Pak projela půl světa, aby se do Příbrami zase vrátila. Její příběh a zkušenosti jsou fascinující.

Když se tě někdo zeptá, odkud jsi, co odpovídáš? Česko, Rakousko nebo Jižní Afrika?

Narodila jsem se v Příbrami a žila jsem tu do svých 7 let. V roce 1981 jsem s rodiči emigrovala přes Jugoslávii do Rakouska. Tam jsme bydleli více než rok. Chodila jsem do školy a postupně se naučila německy. Sotva jsem si začala zvykat, přestěhovali jsme se do Jihoafrické republiky na následujících 10 let. Strávila jsem zde hlavní část svého dětství a dospívání. Chodila jsem do soukromé dívčí školy a v roce 1991 ukončila studium maturitou. Na tuto dobu svého života nikdy nezapomenu. Ale s rodiči jsme se odstěhovali zpátky do tehdejšího Československa. Moji kamarádi se rozprchli po světě nebo zůstali v Africe a já si musela zvykat na nové prostředí a lidi i jazyk, protože česky jsem moc neuměla. Pamatuji si, jaký to byl i kulturní šok. Jihoafrická republika byla v porovnání s tehdejším Československem mnohem vyspělejší. Ale dnes už je všechno jiné. Doma jsem teď v Příbrami.

Dlouhá léta učíš na střední škole. Kam se střední školství za ty roky posunulo?

Za těch deset let, co učím, se střední školství jako celek moc výrazně neposunulo. Jako učitelka a matka tří dětí vnímám, že náš vzdělávací systém má značné nedostatky, což se ještě více projevilo v době koronavirové krize, která odhalila technologickou nevyspělost a nepřipravenost značné části škol i učitelů. Naše školství je v mnohém zaseknuté v minulém století a potřebuje nutně změnit a modernizovat, tak aby odpovídalo požadavkům a potřebám současné doby.

Současně narůstá byrokracie a většina škol se neustále potýká s nedostatkem financí. Na druhou stranu v posledních letech se víc a víc škol zapojuje do projektů EU a mají možnost čerpat ze vzdělávacích fondů a grantů, jako jsou Šablony. Je tady mnoho dobrých učitelů, které učení a práce s dětmi a mladými lidmi baví, je důležité, aby měli důstojné platy a podmínky pro svou práci. Vnímala jsem situaci, kdy byly školy v době nouzového stavu zavřené, jako učitel i rodič. Jako rodiče mě frustrovalo, že hlavní forma “výuky” a komunikace mezi školou a mými dětmi probíhala skrz e-mail (až na jednu osvícenou učitelku). Posílání e-mailů se cvičeními není výuka. Jako učitelka jsem viděla možnost výuky online jako velkou příležitost. Dnešní doba je velkou výzvou k zamyšlením se nad modernizací a změnami tematických plánů a ŠVP, což přispěje ke kvalitnějšímu školskému systému, což nás konečně může posunout do 21. století.

Střední školství je v působnosti kraje. Jak se chová Středočeský kraj ke svým středním školám?

Kraj nemá žádnou jasnou koncepci pro střední školy. Současný radní pro školství MUDr. Zdeněk Seidl je odborníkem na zdravotnictví, ale o problematice škol toho moc neví. Jeho návrh na zkrácení letních prázdnin, aby se toho děti více naučily, opravdu není koncepce. A přitom věcí k řešení je více než dost: mnoho odborných školy je naplněno tak na 70 % své kapacity a bojují o každého studenta. Kraj nekoncepčně povoluje nové studijní obory, které konkurují školám se stejným zaměřením ve městě nebo v regionu. Jsme jeden z mála krajů, kde ještě neproběhla optimalizace odborného školství, po kterém řada ředitelů volá. Kraj musí také věnovat pozornost finančním potřebám škol, ty musí mít jistotu dostatečných finančních prostředků jak na vybavení, tak na mzdy pedagogů. Školy nesmí být v pozici, kdy jsou do konce roku v nejistotě, zda něco od kraje dostanou či ne.